Martin Donutil: V Huse je doma

Známé jméno Donutil už není spojené jen s Miroslavem. Do divadelního světa vstoupil jeho dvacetiletý syn Martin, a to rolí jedenáctiletého Janáčka v Huse na provázku. Říká se: „Jaký otec, takový syn.“ Skutečně je tomu tak? Představme si Martina Donutila – herce, kterého chce i Národní divadlo.

Martin Donutil na brněnských prknech ve hře Romeo, Julie a já. Zdroj: Tomáš Roček, Husa na provázku

Otec Martina, po vystudování JAMU, začal hrát v brněnském divadle Husa na provázku. Svou kariéru zde započal v roce 1973. Před rokem do téhož divadla nastoupil i Martin. Všiml si ho sám ředitel Václav Morávek  v inscenaci Žádná celá nekonečno na Pražské konzervatoři, kde Donutil mladší studoval.

Divadlo konzervatoře uvedlo inscenaci Žádná celá nekonečno jako obraz živočicha podivného druhu – nahou opici s velkým mozkem a sexuální touhou. A ta opice si říká homo sapiens. Premiéra se uskutečnila 8. 3. 2011 v Divadle Na Rejdišti v režii Terezy Karpianus.

Miroslav Donutil se do Husy na provázku dostal ve 22 letech a jeho první rolí byl Nikola Šuhaj v Baladě pro banditu. Jeho syn do téhož divadla nastoupil v loňském roce v 19 letech a rovnou si zahrál hlavní roli mladého Janáčka v inscenaci Leoš aneb Tvá nejvěrnější.

Husa na provázku zinscenovala Romeo, Julie a já. Zdroj: Husa na provázku

Obraz života hudebního génia byl opět doplněn o husovské trademarky, mladý Martin projevil svůj talent a bez ostychu vystřihl roli dospívajícího skladatele. Kromě Leoše ho můžete v Huse vidět jako čtenáře Dostojevského (Kníže Myškin je idiot), v inscenaci Romeo, Julie a já, i dalších.

Spolu s otcem se potkává v Národním divadle ve Sluhovi dvou pánů. Zde hraje roli Silvia, kterou původně hrál Jan Hájek. Poté,  co absolvoval Pražskou konzervatoř, rozjíždí dobrou hereckou kariéru jak v Praze, tak v Brně. Více pracovních příležitostí ho však drží spíše na Moravě.

Mladý Donutil si zahrál i v inscenaci Doktor Faustus. Zdroj: Jakub Jíra, Husa na provázku

Do divadla se ale protekčně nedostal. Sám otec ho od herectví původně odrazoval. Martin byl však od mala spíše extrovert, který rád baví ostatní, a kariéra herce ho oslovovala nejvíce. K přijímačkám na konzervatoř ale přistupoval nenásilně, stylem „buď-anebo“.

Nepohybuje se ale jen ve světě divadelním. Za sebou má i role filmové. Poprvé účinkoval v televizním seriálu Hotel Herbich (1999). V poslední době se dostal i do velmi známých filmů jako např. Lidice nebo Probudím se včera.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.topzine.cz/martin-donutil-v-huse-na-provazku-je-doma-angazma-ma-i-v-narodnim-divadle

Interview s Andreou Buršovou: Texty vycházejí z prožitých událostí

Herečka a zpěvačka Andrea Buršová z Husy na provázku vydala nové album společně s Indigo kvartetem. Jejich hudba pohladí, ale je také příjemně mrazivá. Mimo jiné hraje sedm let v Huse na provázku a účinkuje také ve vídeňském divadle Theater Brett.

Buršová si zahrála hlavní roli Nastasji Filipovny v inscenaci Kníže Myškin je idiot. Zdroj: Husa na provázku

Vydala jste nové CD Nůž na ticho. Můžete nám říci, jak vznikl jeho název?

Jedná se o počáteční slova básně Ernsta Jandla Opanování ticha, která je ve zhudebněné podobě součástí alba. Mně se líbilo, že název spojuje něco materiálního, pevného a mocného s něčím abstraktním a éterickým.

Andrea Buršová (1982) vystudovala činoherní herectví na JAMU. Od roku 2006 je herečkou Divadla Husa na provázku. Na počátku herecké kariéry si zahrála v Bratrech Karamazových. Dnes má hlavní roli například v inscenaci Kníže Myškin je idiot. Píše disertační práci o Theater Brett (Vídeň), ve kterém také hostuje jako zpěvačka. V roce 2010 spolu se Zdeňkem Králem a Indigo kvartetem vydala CD s názvem Most. O dva roky později vydali další album Nůž na ticho.

Kdo je autorem písní? Píšete si také sama texty?

Autorem hudby k většině  písní je Zdeněk Král, ke dvěma písním napsal hudbu Martin Flašar z Indigo Quartetu. Na CD je pět mých textů (Jabloň, Paní, smím si sednout, Můžu tě vidět, Kladu ti k nohám, Lásko, hrajme dál). Jinak jsou to zhudebněné básně Jana Skácela, Ernsta Jandla v překladech Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala, texty Jiřího Jelínka, Vladimíra Morávka, Štěpána Rusína, Marcely Mikuláškové, Jacquese Préverta v překladu Karla Sýse.

Proč právě tito autoři? Čím vás oslovili?

První texty, které byly podle mého výběru zhudebněny, byly básně rakouského spisovatale Ernsta Jandla. Vznikly pro můj sólový koncert, který jsem měla v roce 2007 ve vídeňském divadle Theater Brett. Tohoto rakouského básníka jsem si oblíbila, stejně tak oslovil hudebního skladatele Zdeňka Krále. Večer jsem nazvalaRecitál Unterwegs, tedy Recitál na cestě. Další texty jsem si vybírala, dá se říci nahodile, podle toho, co mě zrovna zajímalo a dotýkalo se mě.

Skromná herečka a zpěvačka, taková je Andrea Buršová.

Čím vás oslovily právě šansony?

To tak samo. (smích)

Vypovídají vaše texty o vás hodně?

Ano, hodně.

O čem pojednávají vaše písně?

Tak to doporučuji si poslechnout.

Spolupracujete se Zdeňkem Králem. Jak jste se poznali?

Naše první setkání proběhlo roku 2006. Právě jsme připravovali představení ve Studiu Marta – JAMU, pro které Zdeněk skládal hudbu. Píseň, kterou jsem tam zpívala (To je sakra svět), mám dosud v repertoáru. Po roce jsme se potkali v Divadle Husa na Provázku, se kterým Zdeněk už déle spolupracoval.

Plánujete v nadcházející době nějaké koncerty?

Teď máme za sebou tři křty nového CD – brněnský, pražský a vídeňský. Další koncert nás čeká ve čtvrtek 14. března v brněnském Divadle šansonu. (po skončení rozhovoru se TOPZINE.cz dozvěděl, že koncert byl zrušen z důvodu krachu Divadla šansonu, pozn. red.)

Jaký byl ohlas na vaše album?

Už se jich dost prodalo, zdá se, že se líbí. Některé písně bylo možno slyšet v rádiu a i ohlasy kritiků byly pozitivní.

Buršová jako holčina zamilovaná do Budaře.

Studovala jste JAMU. Vždy jste chtěla být herečkou?

Od první třídy jsem chtěla být zvěrolékařkou, proto jsem pak šla na všeobecné gymnázium. Ale tam nastal obrat. Začalo mě zajímat studentské divadlo. Je ale pravda, že mě lákal zpěv. Navštěvovala jsem tedy lidovou školu umění – zpěv, rok nebo dva. Ale tam mi paní učitelka řekla, že to není na pěveckou kariéru, ať raději zkusím divadlo.

Měla jste herecký vzor?

Nemůžu mluvit o hereckém vzoru, ale herecky mě zajímá a baví například Zuzana Bydžovská nebo Vilma Cibulková. Jinak na škole jsem ráda chodila do mého dnešního domovského divadla na Ditu Kaplanovou a Ivanu Hloužkovou. Inspirující je pro mě herectví Niky Brettschneiderové.

Herecký soubor Husy na provázku zasahuje pár generací. Jaký dohromady tvoříte kolektiv?

Už je to pár let, co hraji v Divadle Husa na provázku, a kolektiv mě tam drží. Myslím, že je skvělý.

Měla jste během studia na JAMU představu, v jakém divadle byste chtěla hrát?

Líbila se mi práce s režisérem Jiřím Honzírkem. Tenkrát jsme si řekli, že společně budeme dělat divadelní projekty, já nebudu hledat angažmá a divadlo budeme dělat spolu. Pak se objevila vyhláška ve Studiu Marta, že Divadlo Husa na provázku vyhlašuje herecký konkurz. A já tenkrát řekla: „Tak pojďme se na toho Morávka podívat a pojďme všichni.“ Teď už jsem v Huse na provázku sedmý rok.

V jakých inscenacích vás diváci mohou vidět?

Já začnu tím, co mám snad nejraději, tedy v Baletkách a Hordubalovi. Dále v představeních Maestro a Markétka, Trapná muka, Balada pro banditu, Kníže Myškin je idiot, Leoš aneb Tvá nejvěrnější, Lásky jedné plavovlásky, Proměna.

V inscenaci Kníže Myškin je idiot jste (poprvé) ztvárnila Nastasju Filipovnu. Jak se vám hrálo?

Dříve ji hrála kolegyně Eva Vrbková. Já ji po ní přebrala a měla na to čtyři zkoušky. Mám pocit, že to bude ještě zrát. Potřebuji si ještě v této roli najít herecký klid.

Andrea Buršová se připravuje v maskérně.

Máte také projekt s Janem Budařem. Můžete nám k němu něco říct?

Proměnu hrajeme už od roku 2008. Vždy je úplně jiná, protože Honza tam má vždy mnoho fanynek a v průběhu představení rád volně komunikuje s publikem. Já tam chodím jako do něj zamilovaná holčina a jsem strašně smutná, protože si mě nevšímá. Občas si tam můžu zazpívat. (smích) Zazpívám si tam vlastně dost.

Jak začala vaše spolupráce s Budařem?

Dohromady nás dal Vladimír (Morávek, pozn. red.). Honza měl už dříve recitálové představení Budař hoří, ve Vladimírově režii. Účinkoval v něm sám a asi mu tam bylo smutno. (smích)

Má vaše hudba podobné znaky s Budařovou hudbou?

Na to by asi měl odpovědět spíš Zdeněk Král. Možná ano. Honza má také písničky, které se opírají o slovo.

Máte angažmá také ve vídeňském divadle Theater Brett. Můžete nám přiblížit působení ve Vídni?

Nika Brettschneiderová, která vede Theater Brett společně se svým manželem Ludvíkem Kavínem, byla mou pedagožkou herectví na JAMU. Během studií jsme jezdili do tohoto divadla dívat se na jejich představení. Po absolvování JAMU jsem navázala s divadlem Theater Brett intenzivnější spolupráci. Měla jsem tam koncerty, vyzkoušela jsem si divadelní režii, spoluvedla jsem tam divadelní workshop pro studenty herectví z Rakouska, Maďarska, Polska, Slovenska a Česka, který vyústil v celovečerní představení.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno http://www.topzine.cz/andrea-bursova-z-husy-na-provazku-texty-vychazeji-z-prozitych-udalosti

Jaká převeliká pravda! Ukryli jsme svá srdce do RozRazilu

Divadlo Husa na provázku uvedlo koncem ledna kontroverzní vykreslení současné společenské situace v inscenaci RozRazil nebo-li O naší nynější krizi. Každý kout divadla, od zkušebny až po sklad kulis, dýchal nezapomenutelnou atmosférou plnou krize, vtipu a vší vážnosti. 

Pouhých šestadvacet dní měl herecký soubor Husy na provázku, Divadla U stolu a HaDivadla na zinscenování bezmála čtyřhodinového maratónu o současné krizi. Kontroverzní prvky, gradující momenty, patřičné napětí, vážnost s nadsázkou, to vše se na diváka valilo ze všech koutů jako současné společenské dění.
Krize je všudypřítomná. Nejen v dění okolo nás, ale i v člověku samotném. U výtahové šachty nastává Postneonormalizace aneb Už zase chlastáme, která je narážkou na nedávnou prohibici. V této (a dalších scénách) nechybí postava pana prezidenta Klause a jeho projev. Fráze se opakují jako na zaseknuté gramofonové desce, v pozadí nákladního výtahu jsou promítány zprávy a v popředí se vyrábí alkohol, ochucený o methanol. Slepota postihla nejen jeho konzumenty.

Jedenáct různorodých scén nastavuje divákům zrcadlo, které ukazuje jak Pekla hrůzy, tak Minutu hořkých pravd, Boj o veřejný prostor, Cirkus Krize, ale i Brněnské okénko reagující na situaci Domu umění. Jednotlivé výstupy jsou v rukou různých režisérů, mezi nimiž nechybí Vladimír Morávek, Marián Amsler, Anna Petrželková, Břetislav Rychlík a další.

Současná společnost hledá útěchu u významných osobností českého státu, proto do Husy přichází T. G. Masaryk, Karel IV., Libuše, ale i Ema Destinnová nebo Božena Němcová. Postavy hledí na českou marnost a dovolávají se rad naléhavými výkřiky „a co dál?!“ směřovanými Václavu Havlovi. Mlčí, ve vzduchu visí jistá bezradnost a v této chvíli přichází na scénu Švejk s půllitrem piva. Vede jakýsi dialog s prezidentem a podivný rozhovor sleduje celá společnost, včetně odvážné Libuše.

Centrum experimentálního divadla ztvárnilo scénický časopis RozRazil (pojmenovaný po květině), který v sobě nese hořké pravdy odehrávající se v jednotlivých scénách v prostorech divadla divákovi běžně nepřístupných. Jedinečná inscenace uchopila srdce adoufá ve změnu! Dovolá se jí?

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.kult.cz/divadlo-kino-hudba/detail/264286

Do Betléma s Husou ve vší pohodě

V pátek 14. prosince 2012 měla v Huse na provázku premiéru Pitínského inscenace Betlém aneb Převeliké klanění sotva narozenému Jezulátku. Originální zpracování a příjemná atmosféra přinesly divákům nevšední podívanou a dost možná i předvánoční pocit pohody. 

J. A. Pitínský ve svých hrách často využívá asociativní textové montáže, přesnou jevištní gestikulaci a tematizace lidského nitra. Betlém není příliš spontánní. Scénář je promyšleně vystavěn na verších, které dodávají inscenaci nádech dobového kontextu. Již od úvodu hru komentuje vypravěč, což můžeme považovat za jeden z husích trademarků.

Nevšední je rozložení inscenace. Úvodní část se odehraje v Alžbětinské scéně pod širým nebem a druhá část ve Velkém sále, v teple. Drobná osvětlení, voňavé stromky mezi diváky a mlhavý opar vykouzlil onen prosincový pocit pohody, klidu a míru. Husa na provázku však opět nezklamala a i klasickou vánoční atmosféru narušila špetkou kontroverznosti.

Alžbětinská scéna nabídne jako první pohled na nebeské anděly, kteří se zahřívají u sudu s praskajícím ohněm a opékají špekáčky. Koledy záhy vystřídá rádoby zpěv polonahého Heroda, který uzavřel pakt s ďáblem. Mezi touto temnou stranou a oslavujícím Betlémem provokativně tančí černý anděl – smrt. Pokojné chvíle střídají gradující dramatické tóny, v nichž rozehrává svůj part právě stylizovaný pekelník.

Narození jezulátka přišli oslavit všichni. Ani tři králové nechyběli. Dobro zvítězilo nad zlem. Diváci měli tu čest sledovat boj a oslavy s hrnkem horkého čaje a cukrovím. Celá inscenace by byla náležitě odměněna dlouhým potleskem, pokud by nezasáhl samotný ředitel Husy, tedy Vladimír Morávek. Svým vstupem učinil gesto, které nechalo diváky ještě chvíli setrvat ve vánoční atmosféře. Na místo potlesku se totiž zpívaly koledy.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.kult.cz/divadlo-kino-hudba/detail/263414 a otištěno v Kult 02/13

Podlost, marnost a napětí v Idiotovi. Buršová v hlavní roli.

Dostojevského kníže Myškin stále přichází do Petrohradu, respektive do Husy na provázku. Nevinný, dojemný dobrák Myškin je pro společnost idotem, jelikož ta poztrácela dobré vlastnosti. V hlavní roli excelující Pavel Liška nebo Jiří Vyoráleka příběh ruské společnosti ohromují i téměř devět let od premiéry. 

Autentická dávka podlosti, komplikovaných vztahů a předsudků společnosti vtáhne diváka do děje tak, že patrně není schopen ji odměnit způsobem, jaký by si zasluhovala. Po dvou hodinách máte nutkání obdařit herce potleskem vestoje, ale hra vás tak emotivně paralyzuje, že s potleskem a otevřenými ústy sledujete scénu a téměř se bojíte dýchat.

S příjezdem křehkého a nemocného knížete Myškina do Petrohradu se rozvíjí děj uvězněný do spárů lásky a majetku. Hlavními postavami jsou dva protipóly, které se navzájem přitahují. Nikdy nezamilovaný, snad ani nemilovaný kníže Myškin je okouzlenprostitutkou Nastasjou Filippovnou (Andrea Buršová). Nastasja, která poznala mnoho mužů, čím dál více propadá posedlosti Myškinem. Muži ji milovali pro její bohatství, kníže však pro její „bledost a vychrtlost, která jí sluší“. Ruská společnost jí opovrhovala, nebyla pro ni dost dobrá a považovala ji za necitlivou. Jenže Nastasja je křehkou ženou, která znovu a znovu nalézá odvahu úmyslně se vzdalovat od Myškina. Usilovně prosila i jinou ženu, aby se do knížete zamilovala, jelikož mu Nastasja nechtěla zničit život.

Do děje se proplétají příběhy ruské společnosti, posedlost majetkem, alkoholismus a posměch mířený na dojemně křehkého snílka, kterého bezostyšně nazývají idiotem. Během dvou hodin je divák zahlcen nejen touto rozvíjející se linií příběhu, ale i pohřbem alkoholika, vyhrožováním sebevraždou jedince ruské společnosti, vnitřním světem Myškina a Nastasji, mrazivou hudbou s paradoxním textem „raduj se, raduj…“, a nejen tím.

To, co diváka paralyzuje, jsou herecké výkony, které je nutné vstřebat. Inscenace si i tak zachovává zdravý odstup od děje prostřednictvím čtenáře Dostojevského (Martina Donutila), který situace zlehčuje svými vstupy, zejména pak monologem – o sobě samém. Jeho hlas ale vzápětí utichne a scénu opět bičují osobní tragedie, záchvaty padoucnice, šílenství a drásavé výkřiky.

Vše se valí z jeviště jako záplava tíživých emocí smíchaných s Myškinovou dobrotou a občasně vtipnými dialogy. Po dvou hodinách nejde odejít z Husy na provázku bezobsesivních myšlenek nejen na inscenaci.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na kult.cz

Baletky: Labutě a humor ve sklepní scéně

Pavel Šimák režíroval inscenaci dánské autorky Astrid Saalbachové Baletky v Huse na provázku. Pro velký divácký úspěch následují další a další reprízy. Není to pouze vyprávění o vznášejících se labutích. Není to jen křehkost baletního kroku. Je to o ženách každého věku, tanci a životních problémech. 

Inscenace nepojednává o profesionálních baletkách, nýbrž o taneční hodině. Baletky si tak s divákem pohrávají na dvou rovinách. Křehkost, dojemnost, pády, úspěch a silná dávka humoru, který s lehkostí přináší komické ztvárnění problémů. Na jedné straně Andrea Buršová, Ivana Hloužková, Kateřina Jebavá, Eva Vrbková a Dita Kaplanová jako stvoření se zranitelnou duší, na straně druhé Gabriela Štefanová jako profesionální umírající labuť, ty všechny s každou reprízou zaručeně rozesmějí sklepní scénu divadla.

Baletní hodinu doprovází suverénní klavírní hudba Zdeňka Krále (A. Buršová a Z. Král vydali CD Nůž na ticho). Taneční kroky se mísí s ženskými problémy. Během inscenace každá z tanečnic projde intimní zpovědí a bodové osvětlení dodává této komedii náhle jiný, realistický ráz. Divák tak nahlédne do duše utrápené matky, bezdomovkyně, svádějící ženy a její namyšlené dcery, ale i do nitra ženy se zvláštním handicapem.

Všechny mají jedno společné. Chtějí tančit jako umírající labuť. Této možnosti se jim však nedostává. Inscenace tak přináší humorný okamžik za okamžikem a i věta na konci hodiny, že ještě prostě chtěly umřít, vyvolá gradující smích. A snad i slzy. Jděte Na provázek a ochutnejte trochu jinou inscenaci, oproštěnou od tradičních husovských trademarků, plnou výborného humoru. Je stejně dobrá jako ostatní. Jelikož tančí.

Šedesátá s humorem a Sex Beatles

Lásky jedné Plavovlásky v Huse na provázku nabízí divadelní zážitek plný retra, hudby Sex Beatles, lásek, plavovlásek a humoru. Tak trochu anekdota o jedné dívce. Tak trochu o jednom večírku v hospodě. Tak trochu o soudružkách, vojácích a láskách. 

Andula více věří, než přemýšlí. Lásky a vztahy na jednu noc, 60. léta, herci a diváci. Diváci se zde stávají aktéry děje. Ocitají se totiž ve velkém sálu Husy na provázku, který připomíná obecní hospůdku plnou alkoholu, světové hudby a opileckých svítání. Vladimír Morávek přeměnil černobílý trhák v barevnou fresku vyvolávající strhující a neutichající smích. A snad i trochu dojemnosti, to když do Prahy přijedou tanky.

Scénografie této inscenace je poměrně jednoduchá, zato výstižná. Hlavní pozornost se soustředí na protější stranu sálu. Situace a lidské osudy jakoby se odrážely od stěn a (ne)nacházely řešení. Tohle ztvárnění napomohlo gradujícímu, dynamickému ději s rychlým spádem, humorem, a bez zbytečných prodlev.

Inscenace je doprovázena hudbou Sex Beatles, která s inscenací nekončí! Následuje hodinový koncert, opět plný tance, dobré nálady, ale i zpívajících herců.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.kult.cz/divadlo-kino-hudba/divadla/detail/266191

Ze života hmyzu: Ó, vskutku nevšední!

Jaká podívaná to byla v Huse na provázku! Veškerá extravagance, kontroverznost, jepičí akrobatické kousky, motýli přelétající nad hlavami diváků vtírající se pod kůži. Jaká podívaná to byla na inscenaci mistra Čapka Ze života hmyzu. A bylo to vlastně o hmyzu? Nebylo to náhodou o nás? 

Kontroverzní pojetí hmyzího života doplněného o specifickou hudbu a zpěv Andreji Buršové, ale i elektrickou kytaru, od začátku napovídalo, že diváky čeká silná dávka extravagance a exotičnosti. Jepičí tance, neuvěřitelné pohybové výkony (akrobata z La Putyky), ale i svůdný tanec u tyče vysávaly (chce se říct po hmyzím způsobu) z publika veškerý obdiv. Výsměch, sex, prachy a rodina, to vše divák zřel v zrcadlení prostřednictvím otravného, vtíravého hmyzu. Oh, nám tolik podobného!

A přece to není všechno! Člověče, zři! Jsi ten, co se dívá! Jde tu jen o hmyz? Brouk hovnivál s sebou vláčí těžkou diskokouli v nákupním koši jako svůj kapitálek. Mezi diváky se nenápadně proplétá chrobák jako zloděj a lumek jako vraždící hmyz. Majetek, tempo, velká mravenčí síla, uspěchaný život ničí jedince za jedincem. Když už není zbytí, fašistický mravenec operuje s celým světem, motýli se neustále vznášejí nad hlavami a na souši vrávorá malý hmyz s plynovými maskami. Přichází temnota. A kdy už se zrodí očekávané?

Scénograficky zajímavě vystavený prostor umožnil hercům proniknout mezi diváky. Svými křídly se dotýkali nejen jich, ale snad i jejich duše. Herecké výkony braly dech. Padaly slzy, pot, ale i vzletná radost. Bylo v tom všechno. Všechna bolest a naděje tohoto světa. Veškerá podlost, obavy a strach. Bylo to něco neočekávaného, jedinečného. A zrodilo se? Člověče, jdi na Provázek a zři podívanou!

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.kult.cz/divadlo-kino-hudba/divadla/detail/266216 a otištěno v časopise Kult 05/13

Nekrofil popíjí likér v Huse. Podlost a výsměch na místě

Miniatury a fragmenty nevšedních příběhů plné snové fantazie představil Kabaret Wernisch ve Sklepní scéně Husy na provázku. Inscenace Kominické lodě? Ó kdežpak! v režii Arnošta Goldflama láká na obludnou fantazii, nekrofila a hudbu Miloše Orsona Štědroně. 

Snové verše s prvky hororu, fragmenty příběhů, černý humor a nekonečná fantazie se rozlézá pod klenbami Sklepní scény až k divákovi, jako by jej chtěla uchopit za duši a vysmát se světu, ve kterém žije. Plošné i bodové osvícení, prsty lehce klouzající po klapkách klavíru, miniopery a nevšední postavy vytržené z děsivých představ vytváří cosi hrozivého, nutkavého a zároveň tak směšného.

Nekrofil v podání Vladimíra Hausera popíjí likér nad hrobem zesnulé lásky, a poté spěchá do zaměstnání, kde nosí červený nos. Nechybí ani vražda na hřbitově a pronásledování nekrofila obživlou mrtvolou. Vše je tak úzkostné, groteskní a posměvačné. Další noční můra je na světě a Pavel Zatloukal jako lahůdkář vraždí mentálně postiženou příšeru Huhu, která si chce hrát. Herecké výkony jsou samozřejmě přesvědčivé, přesto tento kabaret nelze brát vážně, a to navzdory tomu, že se groteskní fragmenty odehrávají s vážností, nutkavostí i snovostí.

Cosi děsivého, dekadentního s prvky hororu se dotěrně vtírá pod kůži, dotýká se duše a zároveň nutí k výsměchu. Jděte do Husy a očekávejte příchod nekrofila, úchyla a dalších prapodivných stvoření, která vás opět přesvědčí o jedinečnosti Provázku. Možná připlují i Kominické lodě…

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.kult.cz/divadlo-kino-hudba/divadla/detail/268073

Maestro a Markétka: Výkřiky, tajemno a láska.

Brněnské Divadlo Husa na provázku představilo řadu inscenací  z per ruských mistrů. Tentokrát jeviště patřilo Bulgakovovi, lásce, bezmocným výkřikům a zlu. Inscenace Maestro a Markétka postrádala jistou dávku vášně.

Vše má na svědomí Woland (v popředí). Zdroj: Viktor Kronbauer, Husa na provázku

Maestro a Markétka v režii Vladimíra Morávka opět oslovila zajímavým uchopením, scénografií a hereckými výkony, ale podstata vztahu, jako hlavního tématu, se vytratila.

Inscenace dle ruského dramatika Michaila Bulgakova spočívá v prolínání dvou dějových linií.  Jde o biblický příběh o ukřižování Ježíše Krista a velmi silný vztah Mistra a Markétky ovlivněný nadpřirozenou zlou mocí. Tento láskyplný vztah je sice tématem inscenace, ale jeho intenzita přechází do pozadí.

Martina Krátká (uprostřed) hrála dříve Markétku, dnes ji vystřídala Andrea Buršová.

Stěžejním tématem je působení nadpřirozené síly a její vševědoucnost. Vše se točí okolo ďábelských kousků mága Wolanda. Setkání s ním nevěstí nic dobrého a lidé poté většinou skončí v psychiatrické léčebně, jako básník Bezprizorný, ale i samotný Mistr. Pronikavé úlisné pohledy Wolanda a jeho kocoura byly až obsesivně úzkostné. Na pozadí temných sil zoufalá Markétka hledá svou lásku.

Setkají se až na věčnosti. I přes všechny naléhavé vzdechy, zoufalost a strach nechyběla ani dávka radosti. Snad trochu paradoxní vůči tématu, ale potřebné. Happy end nakonec nastal, i když až po smrti milenců.

Přestože do inscenace vstupuje několik postav a jednotlivé scény se střídají, její struktura je uspořádaná. Výjimkou je snad mezihra o Pilátu Ponském. Tato důležitá část je vytržená z kontextu. Mistr v průběhu děje vypráví básníku Bezprizornému v psychiatrické léčebně o svém románu (o Pilátovi). Proto nastínění tohoto příběhu má určitou důležitost, ale v mezihře se z Mistra náhle stává Pilát a z Markétky Ješua. To vrhá stín určitých zmatků.

V kontrastu všeho napětí a strachu se nacházela klidná, odvážná Markétka, kterou ztvárnila Andrea Buršová. Nepostrádala zápal, ani uvolněnost. Svou roli, kdy část představení musela hrát napůl nahá a k tomu létat vzduchem, zvládla velmi odvážně. Ve výkonu byl patřičný stesk, slzy i zamilovanost.

Markétka se vznáší nad městem.

Mistr v podání Michala Daleckého byl zejména přesvědčivý jako pacient psychiatrické léčebny. Psychické ataky a strach sehrál více než dobře. Roli dodal vší beznaděj, úzkost a obohatil ji svým pojetím.

V porovnání s ostatními inscenacemi Morávkovy režie byla tato jednou z těch slabších. Ovšem patřičné husí trademarky, v podobě scénograficky zajímavě vystaveného prostoru, obsese, úzkosti, ale snad i trochu radosti, opět nezklamaly.

Veronika Sladovníková, zveřejněno na http://www.topzine.cz/vysledky-hledani?cx=006836495624800115827%3Avwhrjuiprta&cof=FORID%3A11&q=veronika+sladovn%C3%ADkov%C3%A1