Interview: Kontroverzní režisér D. Czesany

Czesany se divadlu začal věnovat v sedmnácti letech v amatérských souborech. Působil jako režisér a umělecký šéf pražského A studia Rubín, umělecký šéf Činoherního studia v Ústí nad Labem a nyní působí jako umělecký šéf pražského Divadla Na zábradlí. Režíroval mimo jiné Havlovu Asanaci, Domov můj týkající se situace bezdomovců a Českou válku o odbojové skupině. TOPZINE.cz se Davida Czesanyho zeptal:

Někteří diváci vás považují za kontroverzního a řadí vás k Pitínskému a Nebeskému. Máte s nimi společné nějaké režijní prvky?

Ještě jsem to nikde naštěstí neslyšel, protože mne to uvádí do rozpaků. Oba jsou starší než já a oba jsou pro mě léta nedostižně inspirativní. Zároveň si troufám říct, že oba vycházejí více z postmoderního vnímání divadla, takže jsou i jiní. Já nemám (a možná ani nechci mít) jejich obrovskou imaginaci. Jsem, myslím, věcnější.

Máte nějaký vytyčený cíl v divadelním světě, kterého jste zatím nedosáhl?

Já bych snad chtěl, aby divadlo bavilo mě a mé okolí, což také znamená, že se nechci opakovat a mělo by to být pro všechny alespoň trochu nové a tím pádem tvořivé. A zároveň chci, aby divadlo bylo angažované ve společenských procesech. To vše se děje se střídavými úspěchy.

Měl jste jako dítě nějaký svůj vzor?

Pepek námořník, popeláři, … Ne, nic důležitého.

Jak se vám líbila poslední Nebeského hra na scéně Divadla Na zábradlí?

Pravděpodobně se jedná o hru Egona Tobiáše Denně (Poníci slabosti), kterou Jan Nebeský režíroval. Ano, velice se mi líbila.

Co říkáte na inscenace hrané v současné době? Nechybí režisérům odvaha tvořit ojedinělá, kontroverznější díla?

Určitě se to nedá paušalizovat, ale v dotovaných divadlech (kromě výjimek typu Divadla Komedie nebo Národního divadla) bych čekal více odvahy dramaturgické i inscenační. Ale je to bohužel hlavně politická záležitost. Všechna tato divadla jsou pod tlakem zřizovatelů, kteří chtějí pouze plná hlediště, a tím pádem se více sází na jistotu.

Které režiséry považujete za kontroverzní? Myslím tím, že rozdělují svými režijními počiny veřejnost?

Možná někdo rozděluje tzv. divadelní veřejnost. Ale u nás se spíš na divadlo chodí, anebo ne. Místo diskuze o smyslu divadelního počinu. Když už se povede třeba udělat v Národním divadle Janu Nebeskému Krále Leara kontroverzním způsobem, je to určitě dobře. Kvalitu vnímání a diskuze to posune.

 Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.topzine.cz/vybrali-jsme-5-kontroverznich-divadelnich-reziseru-je-mezi-nimi-i-zena

Prostředí DAMU je inspirativní. Říká absolventka Vendula Slepičková

Jaké je být damákem, zda se dá studium zvládnout a jaká je konkurence? TOPZINE.cz se ptal absolventky Katedry výchovné dramatiky na pražské DAMU.

Jste úspěšnou absolventkou DAMU. Vybrala jste si výchovnou dramatiku. Co vás k tomu vedlo?

Při studiu na Západočeské univerzitě jsem díky Romanu Černíkovi absolvovala certifikátový program Dramatická výchova a zapojila se v Plzni do několika divadelních projektů. Po státnicích se mi ještě nechtělo definitivně zabřednout do pracovního procesu. Možná i proto, že jsem se na pedagogickou praxi necítila pořádně připravená.

Proto jste šla na DAMU?

Katedra výchovné dramatiky na DAMU se v tomto směru ukázala jako správná volba. Navíc jsem v ročníku potkala hodně zajímavých lidí, kromě jiných i členky souboru Evrybáby, se kterými se divadelně potkáváme dodnes.

Co může dramatická výchova nabídnout?

Dramatická výchova má mnoho podob, a díky tomu i mnoho možností. Dokáže rozvíjet osobnost, posilovat sociální a komunikační dovednosti, vztahy, učit divadelním dovednostem, propojovat různé oblasti vědění i teoretickou rovinu s běžným životem nebo rozšiřovat obzory.

Jaký je pocit být damákem a splnit si tak sen mnohých?

Nevím, jestli mnozí sní o studiu dramatické výchovy. Spíš byl pro mě problém všem neustále vysvětlovat, že nestuduju herectví ani režii. Že dramatická výchova je pedagogický obor, takže až skončím, budu pořád jenom učitelka. Nicméně prostředí DAMU je, zvlášť pro člověka, který polovinu týdne tráví ve škole a druhou v práci, fantastické a velmi inspirativní.

Z čeho se skládaly přijímací zkoušky a jak dlouho jste se na ně připravovala?

Přijímačky byly dvou nebo tříkolové. Dělali jsme domácí práce, třeba scénář ke strukturovanému dramatu, a v dalších kolech nás čekal test z oblastí týkajících se dramatické výchovy – pohybovka, hlasovka, esej na dané téma a pohovor. Když pominu ty domácí práce, připravovala jsem se na ně cestou do Prahy. (smích)

Skutečně?

Je to samozřejmě trochu nadsázka, protože jsem pár týdnů předtím dělala závěrečné zkoušky právě k certifikátu výchovné dramatiky a současně už se připravovala na státnice z pedagogiky a psychologie. Takže jsem měla kde brát.

Byla velká konkurence u přijímacích zkoušek?
Přiměřená. Na herectví je to určitě mnohem horší.

Kdybyste měla vyzdvihnout klady a zápory studia na DAMU, jaké by to byly?

Kladem i záporem současně je prezenční studium smrsklé do dvou pracovních dnů. Na jednu stranu vám to umožní najít si práci a vytvořit si zázemí. Bohužel samotnou dramatickou výchovou se v malých městech uživí málokdo. Na druhou stranu jsou ty dva dny neuvěřitelně náročné a po několika seminářích, všechny jsou interaktivní a vyžadují vaše aktivní zapojení, už spousta věcí kolem vás jenom prošumí, což je obrovská škoda.

Je studium náročné?

Ano i ne. Je zábavné, intenzivní, někdy trochu vyčerpávající, protože vás nutí se otevřít, nahlédnout bez přetvářky na sebe i ostatní, prožít si některé věci naplno.

Dalo vám studium to, co jste očekávala?

Dalo mi mnohem víc. Tím, že se mi od začátku povedlo sehnat si práci v oboru, mohla jsem věci ze školy začít využívat v praxi, což je naprosto neocenitelné. Díky tomu jsme pak i s dalšími spolužáky, kteří na tom byli podobně, mohli našim pedagogům poskytovat zpětnou vazbu ze školní reality.

Přijali vaši zpětnou vazbu?

I mezi skvělými předměty a pedagogy se našly výjimky. To si pak člověk říká, proč ztrácí svůj drahocenný čas a energii právě s tímto člověkem a jeho podivnou představou o vysokoškolské výuce.

Jsou damáci specifická sorta studentů?

Rozhodně. Ostatně stejně jako medici, matfyzáci nebo výtvarníci. Každé takhle výrazné zaměření s sebou přináší i specifické zájmy a chování. Divadlo je živá forma, z něj po škole jen tak nevystoupíte jako z tramvaje.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.topzine.cz/prostredi-damu-je-inspirativni-rika-absolventka-vendula-slepickova

Milan Uhde: Autobiografické prvky nastiňují jeho život

Bývalý ministr kultury, první předseda Poslanecké sněmovny, spisovatel, scenárista a dramatik v jedné osobě. Pro divadelní scénu je důležitou osobou, zvláště pak pro tu brněnskou. Autor, který si v životě prožil pochyby, obavy a drama v rodině. TOPZINE.cz představuje osobnost Milana Uhdeho.

Milan Uhde pochází z Brna a zde také studoval. Byl redaktorem časopisu Host do domu, ministrem kultury a docentem na JAMU. Mezi jeho nejznámější divadelní hry patří Balada pro banditu. Mimo jiné získal řadu ocenění. Jeho tvorba je jedinečná pro svou pravdivost a schopnost vtáhnout diváka do děje.

Jeho hry jsou zčásti autobiografické, jelikož se také dotýkají témat jako koncentrační tábory, nacisti a Židé. O své rodině Milan Uhde neví úplně vše, jelikož byla umučena nacisty. Tyto negativní pocity otázek, rozporu a prázdnoty přenáší do své tvorby jako hybný bod, který pohne divákem uvnitř a na povrch vyjdou emoce.

Především výrazná byla spolupráce s Divadlem Husa na provázku, avšak spolupráci navázal i s dašími divadly. I když byl autorem minulým režimem zakázaným, o jeho hry měli režiséři zájem. Na provázku jeho inscenace vycházely pod jménem Zdeňka Pospíšila. Snad nejvíce známou hru, Baladu pro banditu, zhudebnil Miloš Orson Štědroň. Hra o společnosti a spravedlnosti v ní, o vnitřním rozpolcení osobnosti se stala velmi oblíbenou a na reprízy se diváci mohou těšit i v roce 2013.

V následujících měsících lze zhlédnout inscenaci Balada pro banditu a Leoš aneb Tvá nejvěrnější v Huse na provázku.  Obě hry dokážou zaujmout. Každá je jiná, ale obě vás zaručeně vtáhnou do děje a nenechají chladnými. Ačkoliv z inscenace Leoš vám může běhat mráz po zádech v dobrém slova smyslu. Jednoduše zatajíte dech a budete vstřebávat dávky hudby, hereckých výkonů  a všeho, co se na vás povalí z jeviště a nejen z něj.

Devět let strávil v politice. Na počátku 90. let zastával post ministra kultury a  následně se stal jedním z poslanců České republiky. Avšak politiku do svých dramat příliš nevtahuje, jelikož je toho názoru, že záměrem divadla není zobrazit střet idejí, nýbrž člověka. Politika pro Uhdeho byla spíše zklamáním a jeho iluze o ní se vytratily.

Po návratu ke spisovatelské tvorbě ale nevěděl, jakým směrem se vydat. Hry, které byly až příliš protknuté fantazií, ho příliš neoslovovaly. V roce 2002 dopsal hru Zázrak v černém domě, která byla nejprve určena pro Divadlo na Vinohradech, ale s postupem času se ukázalo, že Vinohrady nejsou tím pravým místem. Tak se hra dostala do Divadla Na zábradlí, kde ji režíroval Juraj Nvota. Premiéru měla v roce 2007.

 

Čím je ale tato hra důležitá? Zázrak v černém domě ukazuje rodinu, která má spoustu problémů k řešení. Na první pohled hezká vilka v sobě ale skrývá neklid a starosti. Nevyřešené otázky a vytáhnutí starých kostlivců ze skříně může zničit rodinné vztahy. Uhde pocítil, že Zábradlí poskytne pravý domov pro tuto inscenaci plnou černého humoru.

Milan Uhde je také předsedou Rady České televize, kterým se stal v roce 2008. Předtím například zastával funkci místopředsedy Rady Českého rozhlasu. Jako člen Rady ČT přísně kritizuje seriál Vyprávěj, který nazval fabulačním průjmem. Členem Rady ČT byl tři roky před postem předsedy. S novým místem se ale jeho přístup kritického ducha nezměnil.

Uhde získal řadu ocenění jako například Cenu Egona Hostovského v roce 1980. To byla jedna z prvních cen. V současné době vlastní Cenu Alfréda Radoka (2007) za hru Zázrak v černém domě.

Jeho krédo vystihuje věta: „Být sám sebou a zodpovídat za to.“ Očividně má tento přístup něco do sebe. V současné době bude jeho hlas velmi důležitým pro budoucího ředitele Národního divadla. Uhde patří mezi členy volební komise, která navrhne kandidáty na post ředitele ND.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.topzine.cz/milan-uhde-autobiograficke-prvky-v-jeho-tvorbe-nastinuji-tezky-zivot

Michal Slaný: Herec, který ve 25 letech získal angažmá v ND

Šestatřicetiletý Michal Slaný pochází z moravského města Znojma. V rámci Metropolitního léta na Vyšehradě si zahrál v inscenaci Kutloch, aneb I muži mají své dny. Z filmového plátna jej můžete znát jako sira Nicolase Wintona nebo Luboše z Expozitury.

Z rodného Znojma zamířil na střední průmyslovku do Brna. V Brně už zůstal, protože ho zlákalo studium na JAMU, kde získal zkušenosti v činoherním herectví. Během studií hostoval například ve Východočeském divadle v Pardubicích či v divadle J. K. Tyla v Plzni.

Po absolutoriu JAMU prošel několika divadly, až na osm let zakotvil v pražském Národním divadle (2001–2009). Na začátku mu bylo 25 let. Zahrál si v shakespearovských klasikách například v Mnoho povyku pro nic, Hamletovi, Večeru tříkrálovém, Richardu III. nebo v Romeovi a Julii. Za roli Raye v inscenaci Slyšet hlasy málem získal Cenu Thálie 2003.

Zahrál si několikrát pod režií Zdeňka Zelenky, v pohádkách Boháč a chudák nebo Kouzla králů. Objevil se také v Románu pro ženy nebo Hlídači č. 47. Nejvýraznější role přišla v roce 2011, kdy ztvárnil sira Nicholase Wintona v hraném dokumentu s názvem Nickyho rodina.

V rámci Metropolitního léta hraje spolu s Marošem Kramárem a Filipem Blažkem v inscenacích Vše o mužích nebo Kutloch aneb I muži mjí své dny. Alternuje také v Divadle Palace v inscenaci Líbánky aneb Láska ať jde k čertu nebo v novém Divadle Komedie v Údolí včel. V muzikálu Klíč králů získal roli Krále lidu.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.topzine.cz/herec-michal-slany-ve-25-letech-se-dostal-do-narodniho-divadla

Hana Holišová: herečka MdB, která získala cenu Thálie

Cesta brněnské herečky a zpěvačky Hany Holišové k divadlu nevedla přímo. Narodila se do hudební rodiny, ale brzy se dostala na jeviště Národního divadla. Ve 24 letech byla nominována na Cenu Thálie za roli Aleny v muzikálu Noc na Karlštejně.

Z Brna, kde se narodila do hudební rodiny Evžena Holiše (dirigenta) a Hany Horké (zpěvoherní sólistky), zamířila na Střední pedagogickou školu v Boskovicích. Nejprve se chtěla věnovat hudbě, ale nakonec se přihlásila na brněnskou JAMU.

Zkoušela obor činoherní herectví a muzikálové herectví. Přijata však byla jako studentka činohry. Na JAMU  si zahrála například v inscenaci Kdyby tisíc klarinetů nebo Král Ubu.

Od roku 2005 je její domovskou scénou Městské divadlo v Brně (MdB). Diváci ji mohou vidět v řadě muzikálů a činoher. V současnosti v inscenaci Funny girl, Papežka nebo Jekyll a Hyde. V sobotu 19. ledna uvede Městské divadlo v Brně premiéru muzikálové situační komedie Očistec, ve které si zahraje i Holišová.

Za hereckou činnost v MdB získala třikrát cenu v divácké anketě Křídla. Ocenění by šla za sebou, kdyby Holišovou v sezoně 2010/2011 neporazila herečka Alena Antalová. Naposledy Holišová převzala Křídla za uplynulou sezonu 2011/2012.

Také hostuje v Divadle Bolka Polívky v inscenaci Variace na chlast a Už troubějí. Jako herečka se prosadila i mimo Brno. Účinkovala ve Státní opeře v Praze v muzikálu Kudykam nebo v Divadle pod Palmovkou v roli Fran Kubelikové (muzikál Sliby, chyby).

Patří také k herečkám televizních obrazovek. Je známá jako sestřička Anna Pešková ze seriálu Velmi křehké vztahy. Zahrála si i v českém filmu Anglické jahody.

Mimo hraní se věnuje zpěvu a hudbě. V minulosti zpívala s B Side Bandem, který v současnosti vystupuje s Vojtou Dykem. Nyní je zpěvačkou brněnského Cool Time Bandu.

Holišová má o šest let mladší sestru, Michaelu Horkou. Ta si zahrála Marcelu Konečnou v seriálu Ošklivka Katka. Mimo jiné  zbožňuje Hana Holišová čokoládu, kvalitní kávu a pobyt s rodinou na chalupě.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.topzine.cz/herecka-hana-holisova-ve-24-letech-ziskala-nominaci-na-cenu-thalie

Herec MdB Petr Štěpán chtěl být učitelem

Český herec Petr Štěpán se po vystudování JAMU a několika rolích dostal do Městského divadla v Brně. Angažmá mu nabídl Stanislav Moša, ředitel divadla. Před studiem na JAMU chtěl být ale cestovatelem, nebo učitelem.

Činoherním herectvím na brněnské JAMU se začal zabývat v roce 1992. Absolvoval roli v divadelní inscenaci Revizor. Poté si jej všiml Stanislav Moša, ředitel Městského divadla v Brně (MdB), a nabídl Štěpánovi angažmá. Z počátku se chtěl věnovat režii, ale později si to rozmyslel.

Petr Štěpán (1974) se narodil v Šumperku. Vystudoval činoherní herectví na JAMU. Herectví však ani neměl v plánu.  Nečekaně postoupil všemi koly přijímacího řízení, a stal se tak studentem JAMU. Sám tvrdí, že příchod do Brna mu otevřel nový svět.

Po čase z MdB odešel a hledal angažmá v jiných divadlech. Uvědomil si, že je ještě brzo být na volné noze, že se stále má co učit. Tak se do MdB vrátil a účinkoval v muzikálu Koločava v roli Nikoly Šuhaje. Mimo jiné hostoval v pražském Divadle pod Palmovkou v inscenacích Přelet nad kukaččím hnízdem a Gazdina roba.

Objevuje se také na jevišti několika menších divadel. V brněnském Divadle U stolu ztvárnil Fausta v inscenaci Život je sen a Tragická historie o doktoru Faustovi a dostal se do širší nominace na Cenu Thálie 2006.

V současné době žije čtyři roky s Lucií Zedníčkovou. O vztahu se ale moc nešíří. Zedníčková má taktéž angažmá v MdB a účinkuje i v Praze.

Věděli jste, že Štěpán má před ostatními lidmi problém projevovat své emoce? Říká, že na jevišti sice vystupuje on, ale v masce někoho jiného. Své emoce nemá zapotřebí zveřejňovat.

Jmenovci Petr Štěpán (vpravo) a Petr Gazdík se objevili v inscenaci Becket aneb Čest Boží. Zdroj: Jef Kratochvil, MdB

Diváci si jej třikrát zvolili za nejoblíbenějšího herce Městského divadla Brno v anketě Křídla. V roce 2007 získal Cenu Thálie za Darryla von Horna v inscenaci Čarodějky z Eastwiku. O roli Darryla tvrdí, že mu jednoduše sedla. Nejenže se bavili diváci, ale bavil se i sám herec. O takové roli Štěpán tvrdí, že je malým zázrakem, nebo náhodou.

Ovšem Štěpán není jen divadelním hercem. Účinkoval v seriálu Ošklivka Katka, Četnické humoresky nebo v pohádce Ztracený princ, kde si zahrál roli Plaváka. Věnuje se také dabingu.

Perlička na závěr. Co říká Petr Štěpán o ženách? Jeho ideál je jasný. Vysoká tmavovláska. Ve skutečnosti však jeho přítelkyně byly spíše drobné blondýnky.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.topzine.cz/brnensky-herec-petr-stepan-maloval-komiksy-a-chtel-byt-ucitelem

Martin Donutil: V Huse je doma

Známé jméno Donutil už není spojené jen s Miroslavem. Do divadelního světa vstoupil jeho dvacetiletý syn Martin, a to rolí jedenáctiletého Janáčka v Huse na provázku. Říká se: „Jaký otec, takový syn.“ Skutečně je tomu tak? Představme si Martina Donutila – herce, kterého chce i Národní divadlo.

Martin Donutil na brněnských prknech ve hře Romeo, Julie a já. Zdroj: Tomáš Roček, Husa na provázku

Otec Martina, po vystudování JAMU, začal hrát v brněnském divadle Husa na provázku. Svou kariéru zde započal v roce 1973. Před rokem do téhož divadla nastoupil i Martin. Všiml si ho sám ředitel Václav Morávek  v inscenaci Žádná celá nekonečno na Pražské konzervatoři, kde Donutil mladší studoval.

Divadlo konzervatoře uvedlo inscenaci Žádná celá nekonečno jako obraz živočicha podivného druhu – nahou opici s velkým mozkem a sexuální touhou. A ta opice si říká homo sapiens. Premiéra se uskutečnila 8. 3. 2011 v Divadle Na Rejdišti v režii Terezy Karpianus.

Miroslav Donutil se do Husy na provázku dostal ve 22 letech a jeho první rolí byl Nikola Šuhaj v Baladě pro banditu. Jeho syn do téhož divadla nastoupil v loňském roce v 19 letech a rovnou si zahrál hlavní roli mladého Janáčka v inscenaci Leoš aneb Tvá nejvěrnější.

Husa na provázku zinscenovala Romeo, Julie a já. Zdroj: Husa na provázku

Obraz života hudebního génia byl opět doplněn o husovské trademarky, mladý Martin projevil svůj talent a bez ostychu vystřihl roli dospívajícího skladatele. Kromě Leoše ho můžete v Huse vidět jako čtenáře Dostojevského (Kníže Myškin je idiot), v inscenaci Romeo, Julie a já, i dalších.

Spolu s otcem se potkává v Národním divadle ve Sluhovi dvou pánů. Zde hraje roli Silvia, kterou původně hrál Jan Hájek. Poté,  co absolvoval Pražskou konzervatoř, rozjíždí dobrou hereckou kariéru jak v Praze, tak v Brně. Více pracovních příležitostí ho však drží spíše na Moravě.

Mladý Donutil si zahrál i v inscenaci Doktor Faustus. Zdroj: Jakub Jíra, Husa na provázku

Do divadla se ale protekčně nedostal. Sám otec ho od herectví původně odrazoval. Martin byl však od mala spíše extrovert, který rád baví ostatní, a kariéra herce ho oslovovala nejvíce. K přijímačkám na konzervatoř ale přistupoval nenásilně, stylem „buď-anebo“.

Nepohybuje se ale jen ve světě divadelním. Za sebou má i role filmové. Poprvé účinkoval v televizním seriálu Hotel Herbich (1999). V poslední době se dostal i do velmi známých filmů jako např. Lidice nebo Probudím se včera.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.topzine.cz/martin-donutil-v-huse-na-provazku-je-doma-angazma-ma-i-v-narodnim-divadle