INTERVIEW: Wohnout

ROZHOVOR: Wohnout

Na jaře roku 2011 vypustila kapela Wohnout do světa svésedmé řadové album a pojmenovala ho Našim klientům. Po celou náročnou etapu realizace byl s kapelou kameraman a fotograf Oleg Homola a natáčel všechny důležité momenty, které sestříhal do sedmdesátiminutového dokumentu s názvemElektrická slepice. 

Šestého září navíc Wohnouti vystoupí v Mikulově na Pálavském vinobraní a o den později v brněnském pivovaru Starobrno. Na otázky odpovídal kytarista a zpěvák Jan Homola.

Proč jste pro své nové DVD zvolili zrovna název Elektrická slepice?
Jako elektrická slepice zní úvodní kytarovej rif v písničce Našim klientům. Nápad se zrodil už před dvaceti lety, a tak jsme ho oprášili a zrestaurovali. Opravdu připomíná kvokání.

Co všechno jste zdokumentovali? 
Tenhle dokument nás zastihuje ve všech fázích, který provázejí vydání jedný wohnoutí desky. To znamená od skládání písniček, přes jejich zkoušení, až po nahrávání, míchání a výrobu. Taky zde můžete vidět, jak se dělá obal, promo, jak se točej klipy, nebo vás pozveme na tiskovou konferenci. Lidem to může ukázat celej řetězec věcí kolem desky.

Jak se vám dařilo natáčení alba Našim klientům? Přece jenom je sedmé a to znamená bohaté zkušenosti. Nelezli jste si na nervy?
Nelezli, ale samozřejmě, že drobný hádky o noty proběhly. Jsme demokratická kapela, tak se vždycky nějak dohodneme.

Jak byste album zpětně zhodnotili?
Tohle album nám vyloženě sedlo. Natočili jsme demáč o třiceti kompletních písních a z toho vybrali patnáct k nahrání. Zbytek byl dle našeho soudu taky dobrej, ale prostě se nám ty písničky na CD nevlezly. Jejich osud je smutnej, protože skončily v koši, a myslím, že už se k nim nevrátíme, taky vzhledem k tomu, že na další připravovaný CD už se nám hromadí další materiál.

Vaše texty jsou osobité, originální a často vtipné. Zdá se, že máte bezednou studnu inspirací. Kde čerpáte nápady pro písně?
Většinou nápady vznikají tak, že se prostě donutíme mít nápady. Nepodceňujeme zkoušení byť těch nejhloupějších volovin, protože i z nich může vykvést dobrá písnička. V době soustředění se na desku zkoušíme i třikrát tejdně a dělíme zrno od plev.

Jak to vypadá s dalším albem? Má už nějaké konkrétnější obrysy?
Má, ale je potřeba najít správnej směr. Máme hodně hudebních nápadů, textů, melodií i kompletních písniček, ale zatím nám to neháže celek jako takovej. Podzimní zkoušení a nahrávání nám „daruje“ demáč, kde už budeme vědět víc.

Dokázali byste charakterizovat své postavení v rámci české hudební scény? Se kterými kapelami se cítíte po hudební nebo lidské stránce spříznění?
Jsme klubová kapela, nemáme reálné ambice rotovat v rádiích a hrát koncerty pro tisíce lidí. Bylo by to hezký, ale už víme, jak to je. Naše hudba je zřejmě natolik specifická, že nedokáže oslovit masy. Myslím, že se pohybujeme někde pod prostředkem. Nejsme neznámí, ani nijak slavní. Prostě tak akorát. Spíše nás teď lidi znají přes Matěje, kterej je mediální ikonou Wohnoutů.

Léto je skoro za námi a s ním i festivaly. Jsou pro vás tato vystoupení jiná než koncerty po zbytek roku?
Ano. Festivaly méně huntujou tělo. Přeci jen se hraje venku a tělo to tolik neodnáší. Kluby mají zase nepopsatelnou atmosféru. Těžký srovnávat.

Během léta jste vystoupili i v Rumunsku. Jak vás přijímají v cizím prostředí?
Vždy, když hrajeme v cizině, hrajeme pro český publikum – komunitu, která v daný zemi žije. Myslím, že jsme nikdy nehráli vyloženě pro zahraniční publikum. Vlastně to ani s češtinou moc nejde. (smích)

Máte před koncertem nějaké rituály?
Krom bubeníka Fenka ne. Fenek před každým koncertem přeříká francouzský slovník španělsky s německým přízvukem.

Býváte před koncertem i po tolika letech stále nervózní?
Býváme. Fakt, že ano. Máme za sebou dejme tomu 1 500 vystoupení a furt to s náma vrtí.

V září se chystáte navštívit jižní Moravu. Co pro vás tato část republiky znamená?
Ach, Morava obecně!!! To je ženská s krásnejma kozama na severu a nádherným mokrým jezerem na jihu.

Na co se mohou fanoušci v Mikulově a Brně těšit?
Na nás. Ale nevím, jestli to je důvod k těšení. (smích)

Wohnout je česká hudební skupina z Prahy a okolí. Tvoří ji bratrská dvojice Jana a Matěje Homolových, baskytarista Jiří Zemánek a bubeník Zdeněk (Fenek) Steiner. Skupina vznikla v roce 1996, ale do širšího povědomí se dostala o dva roky později, kdy dělala předkapelu při turné skupiny Lucie, Žlutého psa a amerických The Offspring v Praze. Ve stejném roce vydala první desku CunDaLla. Následovala alba Zlý noty na večeři (2000), Pedro se vrací (2002), Rande s panem Bendou (2004), Nevydáno (2005), Polib si dědu (2006) a Karton veverek (2009).

Zveřejněno na http://www.kult.cz/divadlo-kino-hudba/hudba-kluby/detail/269343

Vzali jste svou lásku do Husy na provázku?

Podlost, marnost, snové představy, humor, nadsázka, hmyz, Sex Beatles, dým, gradující hudba a absurdno se jako vždy jedinečně valilo každý den z Provázku. Divadelní sezóna roku 2012/2013 je za námi. Do RozRazilu jsme ukryli svá srdce, s hmyzem jsme tančili tance jepičí a převelice se klaněli sotva narozenému Jezulátku. Přišli jsme na Provázek a zřeli. 

Nebylo snad nic, co bychom s Provázkem nezažili. Necelá desítka premiér, nejen od Vladimíra Morávka, oslovila věrné publikum. V zimních měsících započalo očekávání příchodu Jezulátka v inscenaci Betlém aneb Převeliké klanění sotva narozenému Jezulátku J. A. Pitínského. V hlavní roli Andrea Buršová, vánoční pohodová atmosféra, stromky, koledy, drama, veselí a nakonec příchod Jezulátka, posléze Vladimíra Morávka. To vše jsme zhlédli několikrát a nejen v Huse.

Jezulátko však nebylo jediné, které jsme tak dlouho s napětím očekávali. Divadelní zážitky nesmírně obohatil RozRazil – O naší nynější krizi. Čtyřhodinový maratón trademarků Husy, Divadla U stolu a HaDivadla přinesl silnou dávku kontroverze a extravagantní pojednání o současné krizi v miniaturách V. Morávka, M. Amslera, A. Petrželkové a dalších. Dovolávali jsme se útěchy u osobností české vlasti slovy „a co dál?“ a snad odcházeli s nadějí a paralyzovaní náporem jedinečnosti této inscenace.

Sotva jsme vstřebali tuto převelikou dávku pravdy, už se na nás valili motýli, jepice a další hmyz. Ze života hmyzu – Oh! Jaká podívaná! byla vskutku nevšední podívaná! Od výsměchu po sex, od Pana Sna po fašistického mravence, od Nás k hmyzu, od elektrických kytar až po divákův úžas, od ničeho ke všemu – to vše a mnohem více svobodně zajalo diváky do zdánlivě hmyzího života.

Snové verše, fragmenty hororových příběhů, nekrofila popíjejícího likér, mrtvou nevěstu, vraha, noční neřesti a cosi děsivého, a zároveň tak směšného jsme mohli zhlédnout v krátké inscenaci Kominické lodě? Ó kdežpak! aneb Kabaret Wernisch.

Husa na provázku ale nezapomněla ani na své dětské diváky, kteří si mohli zaštěkat s Dášenkou a pozorovat její psí kusy. Jirka Kniha stále hledá autora, a to i v premiéře Na streche. V neposlední řadě se hledal kupce Višňového sadu. Všechny premiéry byly opět mistrné. To platí i o tradičních husovských inscenacích, jako je vždy vyprodaná Balada pro banditu, Kníže Myškin je idiot, Baletky a ovšem nesmíme opomenout Tichého Tarzana v hlavní roli s Ivanou Hloužkovou, která získala Cenu Alfréda Radoka a také byla nominována na Thálii.

Pro tuto sezónu jsme se s Provázkem mohli rozloučit na Slavnosti masek nebo v Hradci Králové. Pokud ale loučení nemáte rádi, jeďte na Colours of Ostrava a těšte se na Baladu pro banditu. A v září nás čeká něco převelikého, a to Duha v Brně a další jedinečnosti. Zříš, zřeme, zřete s Husou!

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.kult.cz/divadlo-kino-hudba/detail/268613

Interview: Kontroverzní režisér D. Czesany

Czesany se divadlu začal věnovat v sedmnácti letech v amatérských souborech. Působil jako režisér a umělecký šéf pražského A studia Rubín, umělecký šéf Činoherního studia v Ústí nad Labem a nyní působí jako umělecký šéf pražského Divadla Na zábradlí. Režíroval mimo jiné Havlovu Asanaci, Domov můj týkající se situace bezdomovců a Českou válku o odbojové skupině. TOPZINE.cz se Davida Czesanyho zeptal:

Někteří diváci vás považují za kontroverzního a řadí vás k Pitínskému a Nebeskému. Máte s nimi společné nějaké režijní prvky?

Ještě jsem to nikde naštěstí neslyšel, protože mne to uvádí do rozpaků. Oba jsou starší než já a oba jsou pro mě léta nedostižně inspirativní. Zároveň si troufám říct, že oba vycházejí více z postmoderního vnímání divadla, takže jsou i jiní. Já nemám (a možná ani nechci mít) jejich obrovskou imaginaci. Jsem, myslím, věcnější.

Máte nějaký vytyčený cíl v divadelním světě, kterého jste zatím nedosáhl?

Já bych snad chtěl, aby divadlo bavilo mě a mé okolí, což také znamená, že se nechci opakovat a mělo by to být pro všechny alespoň trochu nové a tím pádem tvořivé. A zároveň chci, aby divadlo bylo angažované ve společenských procesech. To vše se děje se střídavými úspěchy.

Měl jste jako dítě nějaký svůj vzor?

Pepek námořník, popeláři, … Ne, nic důležitého.

Jak se vám líbila poslední Nebeského hra na scéně Divadla Na zábradlí?

Pravděpodobně se jedná o hru Egona Tobiáše Denně (Poníci slabosti), kterou Jan Nebeský režíroval. Ano, velice se mi líbila.

Co říkáte na inscenace hrané v současné době? Nechybí režisérům odvaha tvořit ojedinělá, kontroverznější díla?

Určitě se to nedá paušalizovat, ale v dotovaných divadlech (kromě výjimek typu Divadla Komedie nebo Národního divadla) bych čekal více odvahy dramaturgické i inscenační. Ale je to bohužel hlavně politická záležitost. Všechna tato divadla jsou pod tlakem zřizovatelů, kteří chtějí pouze plná hlediště, a tím pádem se více sází na jistotu.

Které režiséry považujete za kontroverzní? Myslím tím, že rozdělují svými režijními počiny veřejnost?

Možná někdo rozděluje tzv. divadelní veřejnost. Ale u nás se spíš na divadlo chodí, anebo ne. Místo diskuze o smyslu divadelního počinu. Když už se povede třeba udělat v Národním divadle Janu Nebeskému Krále Leara kontroverzním způsobem, je to určitě dobře. Kvalitu vnímání a diskuze to posune.

 Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.topzine.cz/vybrali-jsme-5-kontroverznich-divadelnich-reziseru-je-mezi-nimi-i-zena

Prostředí DAMU je inspirativní. Říká absolventka Vendula Slepičková

Jaké je být damákem, zda se dá studium zvládnout a jaká je konkurence? TOPZINE.cz se ptal absolventky Katedry výchovné dramatiky na pražské DAMU.

Jste úspěšnou absolventkou DAMU. Vybrala jste si výchovnou dramatiku. Co vás k tomu vedlo?

Při studiu na Západočeské univerzitě jsem díky Romanu Černíkovi absolvovala certifikátový program Dramatická výchova a zapojila se v Plzni do několika divadelních projektů. Po státnicích se mi ještě nechtělo definitivně zabřednout do pracovního procesu. Možná i proto, že jsem se na pedagogickou praxi necítila pořádně připravená.

Proto jste šla na DAMU?

Katedra výchovné dramatiky na DAMU se v tomto směru ukázala jako správná volba. Navíc jsem v ročníku potkala hodně zajímavých lidí, kromě jiných i členky souboru Evrybáby, se kterými se divadelně potkáváme dodnes.

Co může dramatická výchova nabídnout?

Dramatická výchova má mnoho podob, a díky tomu i mnoho možností. Dokáže rozvíjet osobnost, posilovat sociální a komunikační dovednosti, vztahy, učit divadelním dovednostem, propojovat různé oblasti vědění i teoretickou rovinu s běžným životem nebo rozšiřovat obzory.

Jaký je pocit být damákem a splnit si tak sen mnohých?

Nevím, jestli mnozí sní o studiu dramatické výchovy. Spíš byl pro mě problém všem neustále vysvětlovat, že nestuduju herectví ani režii. Že dramatická výchova je pedagogický obor, takže až skončím, budu pořád jenom učitelka. Nicméně prostředí DAMU je, zvlášť pro člověka, který polovinu týdne tráví ve škole a druhou v práci, fantastické a velmi inspirativní.

Z čeho se skládaly přijímací zkoušky a jak dlouho jste se na ně připravovala?

Přijímačky byly dvou nebo tříkolové. Dělali jsme domácí práce, třeba scénář ke strukturovanému dramatu, a v dalších kolech nás čekal test z oblastí týkajících se dramatické výchovy – pohybovka, hlasovka, esej na dané téma a pohovor. Když pominu ty domácí práce, připravovala jsem se na ně cestou do Prahy. (smích)

Skutečně?

Je to samozřejmě trochu nadsázka, protože jsem pár týdnů předtím dělala závěrečné zkoušky právě k certifikátu výchovné dramatiky a současně už se připravovala na státnice z pedagogiky a psychologie. Takže jsem měla kde brát.

Byla velká konkurence u přijímacích zkoušek?
Přiměřená. Na herectví je to určitě mnohem horší.

Kdybyste měla vyzdvihnout klady a zápory studia na DAMU, jaké by to byly?

Kladem i záporem současně je prezenční studium smrsklé do dvou pracovních dnů. Na jednu stranu vám to umožní najít si práci a vytvořit si zázemí. Bohužel samotnou dramatickou výchovou se v malých městech uživí málokdo. Na druhou stranu jsou ty dva dny neuvěřitelně náročné a po několika seminářích, všechny jsou interaktivní a vyžadují vaše aktivní zapojení, už spousta věcí kolem vás jenom prošumí, což je obrovská škoda.

Je studium náročné?

Ano i ne. Je zábavné, intenzivní, někdy trochu vyčerpávající, protože vás nutí se otevřít, nahlédnout bez přetvářky na sebe i ostatní, prožít si některé věci naplno.

Dalo vám studium to, co jste očekávala?

Dalo mi mnohem víc. Tím, že se mi od začátku povedlo sehnat si práci v oboru, mohla jsem věci ze školy začít využívat v praxi, což je naprosto neocenitelné. Díky tomu jsme pak i s dalšími spolužáky, kteří na tom byli podobně, mohli našim pedagogům poskytovat zpětnou vazbu ze školní reality.

Přijali vaši zpětnou vazbu?

I mezi skvělými předměty a pedagogy se našly výjimky. To si pak člověk říká, proč ztrácí svůj drahocenný čas a energii právě s tímto člověkem a jeho podivnou představou o vysokoškolské výuce.

Jsou damáci specifická sorta studentů?

Rozhodně. Ostatně stejně jako medici, matfyzáci nebo výtvarníci. Každé takhle výrazné zaměření s sebou přináší i specifické zájmy a chování. Divadlo je živá forma, z něj po škole jen tak nevystoupíte jako z tramvaje.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.topzine.cz/prostredi-damu-je-inspirativni-rika-absolventka-vendula-slepickova

Studio Ypsilon: experimentální scéna oslavila 50 let své existence

Rok 1963 přinesl nezávislou amatérskou experimentální skupinu Jana Schmida. Její profesionální počátky jsou spojeny se Severočeským loutkovým divadlem v Liberci. Padesát let hraje Studio Ypsilon originální inscenace, vždy však s jistou mírou humoru.

Půl století přineslo změny v životě tohoto divadla. Prvotina vznikala ve vojenském kinosálu, protože herecký soubor tvořili i členové Vojenského útvaru. Schmid, Fučík nebo Nováková jsou jména neodlučitelně spjatá s počátky Studia. S rokem 1978 se přesouvá do hlavního města, kde působí dodnes.

Přední malá scéna plná experimentálního ducha a osobité poetiky vstoupila do divadelního světa inscenací Encyklopedické heslo XX. století. Premiéra se konala v roce 1964 v Liberci. První díl režíroval Jan Schmid a Karel Novák. Režisérem druhého dílu, který měl premiéru o rok později, byl opět Schmid.

Ypsilonka obohatila československou kulturu o nevšední podívanou. Nejen, že se divadlo vyznačovalo notnou dávkou improvizace, ale i zábavným a zároveň naučným stylem nebo zdánlivě nehratelnými texty.

Mimo jiné přineslo i hudební inscenace, mezi které patřila Žebrácká opera nebo Mamzelle Nitouche, ale i neotřelé klasiky a vlastní autorskou tvorbu. Inscenace z autorské dílny pochází od režiséra a zakladatele Studia Jana Schmida.

Maršík, Sobota, Schorm, Grossman a další. Slavná jména spjatá s Ypsilonkou. Několik známých tvůrců a režisérů se podílelo na jejím vývoji. Večery na přidanou přinesly kolektivní improvizaci, s níž byl spjat Zdeněk Hořínek. Schmidovou inscenací O tom jak ona získal angažmá Luděk Sobota.

Co přinesl rok 1969? Zejména profesionalizaci Studia. Programové zaměření zůstalo stejné. Hraje se nehratelné, improvizuje se, ale do popředí přichází i pohybově-výtvarné hudební divadlo. Významnou inscenací byl Michelangelo Buonarotti, který nabídl směsici hudby, výtvarna a syntézu slova.

V roce dvacetin Ypsilonky (1983) se konal společný projekt s názvem Cesty. Ypsilonka spolupracovala s Divadlem na provázku, Hanáckým divadlem a Divadlem na okraji. Mimo jiné do Ypsilonky přišel Oldřich Kaiser nebo Jiří Schmitzer. O něco později potom Martin Dejdar a Petr Vacek. S nadcházejícími roky nepřicházela jen nová jména, ale i nové stěžejní inscenace, mezi které patří Amerika Franze Kafky.

Ve velmi malém prostoru, s texty zhudebněnými Markem Ebenem, s výbornými hereckými výkony Dejdara, Lábuse nebo Kaisera Amerika excelovala. Na programu se objevila i 17. listopadu 1989, kdy herci odbíhali na Národní třídu, aby přinášeli nové informace.

Je libo Tmavomodrý svět? V současnosti jej můžete vidět v Ypsilonce, ale naruby. Hudební dílo Jaroslava Ježka se dostalo na jeviště v divadelně-hudební koláži, která vypráví o útěku před nacisty do New Yorku. Inscenace nabízí zajímavé ztvárnění, v němž se opouští milované a utíká se do nejisté budoucnosti.

Dále mohou diváci nahlédnout do Pánské šatny, která nabízí improvizaci. Vrátila se i Babička v trochu jiné podobě. V inscenaci mladého režiséra Braňo HoličkaDeadline šňupe kokain Tomáš Klus a opět Holičkova inscenace Demo demokracie nastavuje zrcadlo dnešní společnosti. Poslední, dubnovou novinkou Ypsilonky je Škaredá středa aneb Teta z Halifaxu.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.topzine.cz/studio-ypsilon-experimentalni-scena-letos-slavi-50-let-sve-existence

Lubomír Lipský oslavil své životní jubileum

Herecká legenda Lubomír Lipský slaví 19. dubna kulaté 90. narozeniny na prknech Divadla ABC. Na jeviště poprvé vstoupil před více než tři čtvrtě stoletím inscenací Strakonický dudák. Rodák z Pelhřimova je znám ve světě divadelním i filmovém.

Šedesát tři let a sto šestnáct rolí, to jsou čísla neodmyslitelně spojená s Lubomírem Lipským. Více jak polovinu života zasvětil Městským divadlům pražským (Mdp). Jeho umělecká činnost zasahuje i do jiných divadel. „Na divadle to bylo určitě přes dvě stě rolí, ve filmu 102 rolí a v televizi, to si vůbec neodvážím spočítat,“ dodává Lubomír Lipský, který se za hereckou legendu nepovažuje.

V Divadle ABC stále hraje v inscenaci Pan Kaplan má třídu rád. Tou oslaví životní jubileum. Ve středu 17. a ve čtvrtek 18. dubna odehraje představení pro veřejnost. V pátek 19. dubna, v den svých narozenin, pro zvané hosty. Divadlo ABC k výročí přichystalo retrospektivní výstavu znázorňující působení této žijící legendy v Mdp od roku 1950 až po současnost.

Lipský napsal také knihu s názvem Lubomír Lipský o sobě a bratru Oldřichovi, jejíž citáty doplňují výstavu. Návštěvníci mají možnost poblahopřát k narozeninám prostřednictvím pamětní knihy.

Zaručený recept na dlouhověkost Lipský nemá. Sám tvrdí, že je to individuální a takové téma je hodno filozofického traktátu.

V 50. letech si zahrál například v inscenacích Jak je důležité míti Filipa nebo Sen noci svatojánské. V současné době jej diváci mohli vidět v divadelních Postřižinách nebo Šakalích létech.

Lubomír Lipský se narodil 19. dubna 1923 v Pelhřimově do cukrářské rodiny. Je znám z českých pohádek, televizních pořadů, ale i novodobějších filmů jako například Bobule nebo Kameňák. Studoval divadelní vědu. Hraje na klavír, saxofon a trombon. Byl také členem jazzového orchestru. Lipský je držitelem dvou Cen Thalie. První získal v roce 1997 za roli Billyho Kippa (Sny Nového Yorku) a druhou byl odměněn za celoživotní hereckou profesi v roce 2006.

Jeho bratr Oldřich se stal známým režisérem a dohromady spolu s ním a Jiřím Lírem založili Dramatické studio mladých, které usilovalo především o komičnost.

V Pelhřimově byl členem ochotnického spolku Rozbitá trilogie, který později založil divadlo v hlavním městě na popud režiséra Jana Škody. Tak vzniklo Divadlo satiry na Malé Straně, které ovlivnilo nejen jeho hereckou profesi, ale i rodinný život. V tanečním spolku divadla se totiž seznámil s tanečnicí Věrou Kittlerovou, se kterou má dceru Taťjanu a syna Lubomíra. Divadlo satiry bylo posléze úředně zlikvidováno a Lipský účinkoval v řadě divadel, zejména v Mdp.

Lubomír Lipský a film

Lubomír Lipský se před filmovou kamerou objevil již v roce 1946 v protiválečném dramatu V horách duní, ve kterém ztvárnil sourozeneckou dvojici se svým skutečným bratrem Oldřichem. Již o dva roky později si zahrál hned v pěti snímcích a brzy se zařadil mezi nejvýraznější a nejpopulárnější filmové herce.

V 50. letech se objevoval především v komediálních rolích menšího rozsahu, ve kterých i přes leckdy nedotažený scénář naplno projevil svůj komický talent. Často pracoval pod režijním vedením Martina Friče či svého bratra Oldřicha. Právě ten ho obsadil do patrně nejznámější role z tohoto období – ve dvojici s Milošem Kopeckým představovali klaunské duo Papato v komedii Cirkus bude!

V 60. letech propůjčil tvář poručíku Borůvkovi v detektivních snímcích Zločin v dívčí škole a Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc? podle povídek Josefa Škvoreckého a v historickém snímku Čest a sláva s úspěchem mimo obvyklou komediální škatulku ztvárnil postavu katolického kněze uprostřed protestantských bouří.

Počátkem 70. let si Lubomír Lipský zahrál patrně nejvýraznější role své filmové kariéry – hlavní úlohy v komediích Čtyři vraždy stačí drahoušku! a Šest medvědů s Cibulkou, opět v režii bratra Oldřicha. Jeho zásluhou se objevil i v některých dalších veselohrách této dekády (Slaměný klobouk, Jáchyme, hoď ho do stroje!, Ať žijí duchové!).

Z menšího počtu filmových rolí v 80. letech stojí za zmínku schizofrenní podvodník z retrokomedie Fešák Hubert. Poslední větší filmovou úlohou byl svérázný dědeček z adaptace Jirotkova Saturnina (1994), od té doby se však stále na filmovém plátně objevuje v menších rolích.

Osobnost Lubomíra Lipského je také neodmyslitelně spjatá s televizí. Počátkem šedesátých let účinkoval v druhém českém televizním seriálu Tři chlapi v chalupě, ve kterém mu přineslo obrovskou popularitu ztvárnění o dvě generace staršího vesnického dědy Potůčka, kterého si zopakoval i ve stejnojmenné filmové verzi (1963) i jejím pokračování Tři chlapi na cestách (1973).

 

Milan Uhde: Autobiografické prvky nastiňují jeho život

Bývalý ministr kultury, první předseda Poslanecké sněmovny, spisovatel, scenárista a dramatik v jedné osobě. Pro divadelní scénu je důležitou osobou, zvláště pak pro tu brněnskou. Autor, který si v životě prožil pochyby, obavy a drama v rodině. TOPZINE.cz představuje osobnost Milana Uhdeho.

Milan Uhde pochází z Brna a zde také studoval. Byl redaktorem časopisu Host do domu, ministrem kultury a docentem na JAMU. Mezi jeho nejznámější divadelní hry patří Balada pro banditu. Mimo jiné získal řadu ocenění. Jeho tvorba je jedinečná pro svou pravdivost a schopnost vtáhnout diváka do děje.

Jeho hry jsou zčásti autobiografické, jelikož se také dotýkají témat jako koncentrační tábory, nacisti a Židé. O své rodině Milan Uhde neví úplně vše, jelikož byla umučena nacisty. Tyto negativní pocity otázek, rozporu a prázdnoty přenáší do své tvorby jako hybný bod, který pohne divákem uvnitř a na povrch vyjdou emoce.

Především výrazná byla spolupráce s Divadlem Husa na provázku, avšak spolupráci navázal i s dašími divadly. I když byl autorem minulým režimem zakázaným, o jeho hry měli režiséři zájem. Na provázku jeho inscenace vycházely pod jménem Zdeňka Pospíšila. Snad nejvíce známou hru, Baladu pro banditu, zhudebnil Miloš Orson Štědroň. Hra o společnosti a spravedlnosti v ní, o vnitřním rozpolcení osobnosti se stala velmi oblíbenou a na reprízy se diváci mohou těšit i v roce 2013.

V následujících měsících lze zhlédnout inscenaci Balada pro banditu a Leoš aneb Tvá nejvěrnější v Huse na provázku.  Obě hry dokážou zaujmout. Každá je jiná, ale obě vás zaručeně vtáhnou do děje a nenechají chladnými. Ačkoliv z inscenace Leoš vám může běhat mráz po zádech v dobrém slova smyslu. Jednoduše zatajíte dech a budete vstřebávat dávky hudby, hereckých výkonů  a všeho, co se na vás povalí z jeviště a nejen z něj.

Devět let strávil v politice. Na počátku 90. let zastával post ministra kultury a  následně se stal jedním z poslanců České republiky. Avšak politiku do svých dramat příliš nevtahuje, jelikož je toho názoru, že záměrem divadla není zobrazit střet idejí, nýbrž člověka. Politika pro Uhdeho byla spíše zklamáním a jeho iluze o ní se vytratily.

Po návratu ke spisovatelské tvorbě ale nevěděl, jakým směrem se vydat. Hry, které byly až příliš protknuté fantazií, ho příliš neoslovovaly. V roce 2002 dopsal hru Zázrak v černém domě, která byla nejprve určena pro Divadlo na Vinohradech, ale s postupem času se ukázalo, že Vinohrady nejsou tím pravým místem. Tak se hra dostala do Divadla Na zábradlí, kde ji režíroval Juraj Nvota. Premiéru měla v roce 2007.

 

Čím je ale tato hra důležitá? Zázrak v černém domě ukazuje rodinu, která má spoustu problémů k řešení. Na první pohled hezká vilka v sobě ale skrývá neklid a starosti. Nevyřešené otázky a vytáhnutí starých kostlivců ze skříně může zničit rodinné vztahy. Uhde pocítil, že Zábradlí poskytne pravý domov pro tuto inscenaci plnou černého humoru.

Milan Uhde je také předsedou Rady České televize, kterým se stal v roce 2008. Předtím například zastával funkci místopředsedy Rady Českého rozhlasu. Jako člen Rady ČT přísně kritizuje seriál Vyprávěj, který nazval fabulačním průjmem. Členem Rady ČT byl tři roky před postem předsedy. S novým místem se ale jeho přístup kritického ducha nezměnil.

Uhde získal řadu ocenění jako například Cenu Egona Hostovského v roce 1980. To byla jedna z prvních cen. V současné době vlastní Cenu Alfréda Radoka (2007) za hru Zázrak v černém domě.

Jeho krédo vystihuje věta: „Být sám sebou a zodpovídat za to.“ Očividně má tento přístup něco do sebe. V současné době bude jeho hlas velmi důležitým pro budoucího ředitele Národního divadla. Uhde patří mezi členy volební komise, která navrhne kandidáty na post ředitele ND.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.topzine.cz/milan-uhde-autobiograficke-prvky-v-jeho-tvorbe-nastinuji-tezky-zivot

Michal Slaný: Herec, který ve 25 letech získal angažmá v ND

Šestatřicetiletý Michal Slaný pochází z moravského města Znojma. V rámci Metropolitního léta na Vyšehradě si zahrál v inscenaci Kutloch, aneb I muži mají své dny. Z filmového plátna jej můžete znát jako sira Nicolase Wintona nebo Luboše z Expozitury.

Z rodného Znojma zamířil na střední průmyslovku do Brna. V Brně už zůstal, protože ho zlákalo studium na JAMU, kde získal zkušenosti v činoherním herectví. Během studií hostoval například ve Východočeském divadle v Pardubicích či v divadle J. K. Tyla v Plzni.

Po absolutoriu JAMU prošel několika divadly, až na osm let zakotvil v pražském Národním divadle (2001–2009). Na začátku mu bylo 25 let. Zahrál si v shakespearovských klasikách například v Mnoho povyku pro nic, Hamletovi, Večeru tříkrálovém, Richardu III. nebo v Romeovi a Julii. Za roli Raye v inscenaci Slyšet hlasy málem získal Cenu Thálie 2003.

Zahrál si několikrát pod režií Zdeňka Zelenky, v pohádkách Boháč a chudák nebo Kouzla králů. Objevil se také v Románu pro ženy nebo Hlídači č. 47. Nejvýraznější role přišla v roce 2011, kdy ztvárnil sira Nicholase Wintona v hraném dokumentu s názvem Nickyho rodina.

V rámci Metropolitního léta hraje spolu s Marošem Kramárem a Filipem Blažkem v inscenacích Vše o mužích nebo Kutloch aneb I muži mjí své dny. Alternuje také v Divadle Palace v inscenaci Líbánky aneb Láska ať jde k čertu nebo v novém Divadle Komedie v Údolí včel. V muzikálu Klíč králů získal roli Krále lidu.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.topzine.cz/herec-michal-slany-ve-25-letech-se-dostal-do-narodniho-divadla

Hana Holišová: herečka MdB, která získala cenu Thálie

Cesta brněnské herečky a zpěvačky Hany Holišové k divadlu nevedla přímo. Narodila se do hudební rodiny, ale brzy se dostala na jeviště Národního divadla. Ve 24 letech byla nominována na Cenu Thálie za roli Aleny v muzikálu Noc na Karlštejně.

Z Brna, kde se narodila do hudební rodiny Evžena Holiše (dirigenta) a Hany Horké (zpěvoherní sólistky), zamířila na Střední pedagogickou školu v Boskovicích. Nejprve se chtěla věnovat hudbě, ale nakonec se přihlásila na brněnskou JAMU.

Zkoušela obor činoherní herectví a muzikálové herectví. Přijata však byla jako studentka činohry. Na JAMU  si zahrála například v inscenaci Kdyby tisíc klarinetů nebo Král Ubu.

Od roku 2005 je její domovskou scénou Městské divadlo v Brně (MdB). Diváci ji mohou vidět v řadě muzikálů a činoher. V současnosti v inscenaci Funny girl, Papežka nebo Jekyll a Hyde. V sobotu 19. ledna uvede Městské divadlo v Brně premiéru muzikálové situační komedie Očistec, ve které si zahraje i Holišová.

Za hereckou činnost v MdB získala třikrát cenu v divácké anketě Křídla. Ocenění by šla za sebou, kdyby Holišovou v sezoně 2010/2011 neporazila herečka Alena Antalová. Naposledy Holišová převzala Křídla za uplynulou sezonu 2011/2012.

Také hostuje v Divadle Bolka Polívky v inscenaci Variace na chlast a Už troubějí. Jako herečka se prosadila i mimo Brno. Účinkovala ve Státní opeře v Praze v muzikálu Kudykam nebo v Divadle pod Palmovkou v roli Fran Kubelikové (muzikál Sliby, chyby).

Patří také k herečkám televizních obrazovek. Je známá jako sestřička Anna Pešková ze seriálu Velmi křehké vztahy. Zahrála si i v českém filmu Anglické jahody.

Mimo hraní se věnuje zpěvu a hudbě. V minulosti zpívala s B Side Bandem, který v současnosti vystupuje s Vojtou Dykem. Nyní je zpěvačkou brněnského Cool Time Bandu.

Holišová má o šest let mladší sestru, Michaelu Horkou. Ta si zahrála Marcelu Konečnou v seriálu Ošklivka Katka. Mimo jiné  zbožňuje Hana Holišová čokoládu, kvalitní kávu a pobyt s rodinou na chalupě.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.topzine.cz/herecka-hana-holisova-ve-24-letech-ziskala-nominaci-na-cenu-thalie

Herec MdB Petr Štěpán chtěl být učitelem

Český herec Petr Štěpán se po vystudování JAMU a několika rolích dostal do Městského divadla v Brně. Angažmá mu nabídl Stanislav Moša, ředitel divadla. Před studiem na JAMU chtěl být ale cestovatelem, nebo učitelem.

Činoherním herectvím na brněnské JAMU se začal zabývat v roce 1992. Absolvoval roli v divadelní inscenaci Revizor. Poté si jej všiml Stanislav Moša, ředitel Městského divadla v Brně (MdB), a nabídl Štěpánovi angažmá. Z počátku se chtěl věnovat režii, ale později si to rozmyslel.

Petr Štěpán (1974) se narodil v Šumperku. Vystudoval činoherní herectví na JAMU. Herectví však ani neměl v plánu.  Nečekaně postoupil všemi koly přijímacího řízení, a stal se tak studentem JAMU. Sám tvrdí, že příchod do Brna mu otevřel nový svět.

Po čase z MdB odešel a hledal angažmá v jiných divadlech. Uvědomil si, že je ještě brzo být na volné noze, že se stále má co učit. Tak se do MdB vrátil a účinkoval v muzikálu Koločava v roli Nikoly Šuhaje. Mimo jiné hostoval v pražském Divadle pod Palmovkou v inscenacích Přelet nad kukaččím hnízdem a Gazdina roba.

Objevuje se také na jevišti několika menších divadel. V brněnském Divadle U stolu ztvárnil Fausta v inscenaci Život je sen a Tragická historie o doktoru Faustovi a dostal se do širší nominace na Cenu Thálie 2006.

V současné době žije čtyři roky s Lucií Zedníčkovou. O vztahu se ale moc nešíří. Zedníčková má taktéž angažmá v MdB a účinkuje i v Praze.

Věděli jste, že Štěpán má před ostatními lidmi problém projevovat své emoce? Říká, že na jevišti sice vystupuje on, ale v masce někoho jiného. Své emoce nemá zapotřebí zveřejňovat.

Jmenovci Petr Štěpán (vpravo) a Petr Gazdík se objevili v inscenaci Becket aneb Čest Boží. Zdroj: Jef Kratochvil, MdB

Diváci si jej třikrát zvolili za nejoblíbenějšího herce Městského divadla Brno v anketě Křídla. V roce 2007 získal Cenu Thálie za Darryla von Horna v inscenaci Čarodějky z Eastwiku. O roli Darryla tvrdí, že mu jednoduše sedla. Nejenže se bavili diváci, ale bavil se i sám herec. O takové roli Štěpán tvrdí, že je malým zázrakem, nebo náhodou.

Ovšem Štěpán není jen divadelním hercem. Účinkoval v seriálu Ošklivka Katka, Četnické humoresky nebo v pohádce Ztracený princ, kde si zahrál roli Plaváka. Věnuje se také dabingu.

Perlička na závěr. Co říká Petr Štěpán o ženách? Jeho ideál je jasný. Vysoká tmavovláska. Ve skutečnosti však jeho přítelkyně byly spíše drobné blondýnky.

Veronika Sladovníková. Zveřejněno na http://www.topzine.cz/brnensky-herec-petr-stepan-maloval-komiksy-a-chtel-byt-ucitelem